Káciň
*******
Kronika Dolnohbitska
(volné pokračování kroniky našich obcí, které pro vás připravil Vlastimil Velas)
Název obce Káciň je původně jméno lesa na severozápadním úbočí Bubenecké hory mezi Jablonnou a Smolotely (kóta 554), který zanikl postupným osidlováním v druhé polovině 18. století, na jehož místě začala od roku 1723 vznikati dnešní obec stejného jména. Dne 20. července 1598 zaznamenal císařův služebník umění geometrického, zemský měřič Šimon Podolský z Podolí, v seznamu okrajových lesů komorního panství dobříšského mimo jiné i „les Kaczinic“, v německém přepisu Gatzinic, takže správný název obce zní podle toho Káciň a nikoliv Kačín, jak bylo za první republiky, výnosem ministerstva spravedlnosti č. 25009 z 2. června 1942 úředně zavedeno, po okupaci pak 1. října 1949 opět napraveno. Doklad o památném názvu v záznamu Šimona Podolského je obsažen ve Státním archivu na Křivoklátě ve fondu „Velkostatek Mníšek“ čís. Inv. 129/9, kterýžto doklad však Antonín Profous neznal, a proto jeho výklad o vzniku jména nějakého divného osobního jména Kác je nesprávný a spekulativní. Stejně mylný je i výklad, kterým místní jméno dnešní obce vysvětloval i Klíma (jak vznikla jména osad na Příbramsku), který je odvozoval od nějakého osobního jména Kuka.
Pojmenování vzešlo ze skutečnosti, že se v lese odedávna kácelo, což je doloženo i dochovanou místní tradicí, která vypráví, že Káciň vznikla na vykáceném lese, odtuďž prý jméno.V gruntovních knihách obce Stěžov, manského to statku karlštejnského, stojí soustavně zaregistrováno, že každý nový usedlík v Kácini musel se vedle jiných povinností zavazovati v povinné spolupráci na kácení lesa podle panských direktiv a podle rozsahu svého majetku a to po celé 18. století.
Ve čtyřstránkovém letáku z doby kolem roku 1900, který obsahuje neumělou oslavnou báseň na vesničku Káciň, slivický farář Václav Čermák napsal v úvodu doslovně toto: Legenda vypravuje, že do údolí, ve kterém leží Káciň, slétl pře dávnými věky anděl a vida, jak je tu krásně, zavolal sem druhé anděly. Když pak nenašli tu žádného člověka – proměnili dvé hrdličky v lidi a pomohli jim pro obydlí vykáceti kousek lesa – odtud jméno Káciň.
Jiný doklad o tvaru jména Káciň je obsažen Teresiánském katastru dobříšském (fol 425) z 18 . srpna 1714, kde se uvádí, že někteří sousedé ve vsi Jablonné měli políčka v Kácini a to takto:
Václav Sirotek - 2 kousky špatných polí – 2 strychy 2 věrtele
Jan Bartoš - 2 kousky špatných polí – 2 strychy 2 věrtele
Anna Lukšanová - 2 kousky špatných polí – 3 strychy
Jakub Skuhrovec - jeden kus pole – 1 stryh a 1 věrtel
Jan Jarolímek - jeden kus pole – 2 věrtele
Jiří Fejt - 2 kousky pole - 2 věrtele
Matěj Havlát - 2 kousky pole - 6 strychů
Martin Fejt - 2 kousky pole - 2 strychy
Jiří Bartoš - jeden kus pole - 1 strych
Jan Boudník - louku pod 2 vory sena
Polnosti ony v Kácini byly však zřejmě užívány již dříve, neboť podle knihy zádušních počtů kostela sv. Jana Křtitele uchovávané na slivické faře, dlužili sousedé z Jablonné za léta 1679 – 1681 farní desátky ze svých polí v Kácini takto:
Jakub Šerka - starých restů do 1681 – 4 zl 12 kr
za rok 1682 a 1683 10 kr 2 hal
celkem 4 zl 22 kr 2 hal
*******
Kronika Dolnohbitska
(volné pokračování kroniky našich obcí, které pro vás připravil Vlastimil Velas)
KÁCIŇ
Polnosti ony v Kácini byly však zřejmě užívány již dříve, neboť podle knihy zádušních počtů kostela sv. Jana Křtitele uchovávané na slivické faře, dlužili sousedé z Jablonné za léta 1679 – 1681 farní desátky ze svých polí v Kácini takto:
Jakub Šerka - starých restů do 1681 - 4 zl 12 kr
za rok 1682 a 1683 10 kr 2 hal
celkem 4 zl 22 kr 2 hal
Martin Boudník – starých restů do 1681 - 2 zl 23 kr 1 hal
za rok 1682 a 1683 10 kr 2 hal
celkem 3 zl 33 kr 3 hal
Jakub Lukšan – starých restů do 1681 - 3 zl 41 kr. 1 hal
za rok 1682 a 1683 10 kr. 2 hal
celkem 3 zl 51 kr 3 hal
Káciňský úval začal oživovati stavbou dřevěných chalup, pro jejihž časový termín vzniku následkem ztráty staršího patimonálního archivu dobříšského nemáme dokladů, až koncem prvního čtvrtletí 18. stol. Tak podle slivických matrik, jakožto jediného pramene pro tyto údaje, konala se 7. dubna 1726 svatba „z chalupy v lese Kaczjn“, jiné - 18. února 1727 - Matěj Kašpar z Paliva s Mariánou, vdovou po Tomáši Lukšanovi, třetí až 22. listopadu 1735, Matěj Kučera s Kateřinou Jekorovou, dcerou káciňského pastýře atd.
Ve vrchnostenské přiznávací tabele z 20. února 1754 uvádí se v Kácini 11 chalupníků s celkovou roční robotou 1300 dní. Chalupy byly zásadně jen roubené, ze dřeva, jehož tu bylo dost, kryté doškami a byly stavěny na propůjčeném panském pozemku s roční činží a majetkem vrchnosti zůstávaly až do vyvážení v polovině minulého století. Platila se z nich roční činže, majitel musel nadto robotovati vrchnosti buď ručně, nebo s potahem. Velikost roční činže i roboty byla ovšem rozdílná podle velikosti a rozsahu gruntu. Podobně tak se platíval nájem i z polností a luk, které byly jen pronajímány a zůstávaly vrchnostenským majetkem. Jak vypadaly káciňské poměry v době tereziánské dosvědčuje náhodně dochovaný spis z roku 1776, kterým se káciňská obec domáhala úlevy na potažní robotě (při svážení dřeva z lesů) a platu z luk.
Memoriál zní doslovně takto:
„Jejich vysoce osvícená knížecí milost, vysoce urozený svaté římské říše kníže pane, pane nejmilostivější! V nejhlubší pokoře a poníženosti před jejich osvícenou knížecí milost v poníženosti předcházíme a je s touto naší nejponíženější žádostí zanášeti se osmělujeme za milostivé odpuštění poníženě a pokorně žádáme jakožto ponížení i poslušní poddaní
1) doufajíce my, že jejich osvícená knížecí Milost v paměti milostivě ráčejí míti, že jsme již my s ponížeností naší oustnou stížnost vedli za příčinou roboty, s kterou zatíženi jsme, jakož jsme jenom 3 dny pěší posílali, jakožto chalupníci a nyní již skrze 6 let musíme 2 dny s pachtem jezdit a ta robota nám byla ustanovena od bejvalého pana hejtmana Šejchla (rozuměj Jakuba Františka Scheichela, hejtmana dobříšského), kdežto prve naše obec káciňská nikdy nevykonávala,
2) k tomu ale z luk nápodobně žádný plat nebejval nikdy peněžitý a nyní od 18 let musíme platit, a tak jsme velice tenčeni, že sobě nikterak pomoci nemůžeme, tak nám bylo odloženo od jejich osvícené knížecí Milosti abychom podruhý přišli, že se nám nějaké milostivé pomožení učiní. Pročež v té nevyhnutelné příčině před Jejich osvícenou knížecí Milost, jakožto naši nejmilostivější vrchnost, poníženě na kolena padáme a se slzavejma očima žádáme, aby tak milostiví a dobrotiví ráčili býti a nám nějaké milostivé zpomožení ráčili učiniti, abychom jsme z těch luk toho platu zbaveni byli, tu aby nám uleveno bylo a ty peníze, který již 18 let platíme, abychom pro naše domácí obživení a zpomožení míti mohli, neb nějakou dobrotivou milost a lásku k nám nejponíženějším poddaným chceme na našich nehodných motlitbách se odsluhovati, té naděje jsouce milostivého zpomožení s potěšením očekávati neopomínáme. Jejich vysoce osvícené knížecí Milosti pána, pána nejmilostivějšího, zůstáváme nejponíženější a poslušní poddaní společné obce Káciň“.
*******
Kronika Dolnohbitska
(volné pokračování kroniky našich obcí, které pro vás připravil Vlastimil Velas)
KÁCIŇ
Majitel dobříšského panství Jindřich z Mansfeldu rozhodnutím z 12. června 1776 odpověděl takto:
„Mému panství dobříšskému, hospodářskému ouřadu, tuto k vědomosti:
Poněvadž tak ale v roku 1775 dne13. srpna prošlého královského patentu v článku šestým nejmilostivější nařízení vyšlo, by oni poddaní, kteří nějaký vrchnostenský grunty neb domy držejí, strany z nich vykonání majících povinností neb platů, se svou vrchností srozuměti a při takovém srozumění písební kontrakty s vysazeným časem jak dlouho kontrakt trvá vyhotoviti mají, kdyby však se srozuměti nemohli, a ty od nich žádající povinnosti za velmi těžké držeti, že oni poddaní takové grunty své proti vyměřenému nazpátek zaplacení navrátiti mohou, pročež na ten čas až do vyhotovení takových kontraktů hospodářských ouřad tyto suplikanty dominikální vesnice Kacině na jejich prosbu při žádající pěší robotě prozatím zanechává. Tejkaje se ale těch panských činžovních luk, by jim bezplatně přané a zanechané byly, se žádosti jejich státi nemůže, poněvadž by snad takové budoucně za své vlastní užívati chtěli a co z takových dominikálních gruntů extraoriginarium a ostatní císařskokrálovské daně dobejvati musím, oni suplikanti však beztoho málo činže tak jak jinší ostatní poddaní z takových činžovních polí a luk platějí“.
V nově založené pozemkové knize pro Stěžov a Káciň z roku 1850 je obsažen popis Kácině podle popisných čísel jednotlivých chalup, při čemž všechny chalupy jsou uvedeny jako dominikální. Za jméno držitele je vždy uvedeno kdy a jakým způsobem chalupu nabyl, takže podle těchto údajů možno sledovati pořadí držitelů nazpět, a to ve starších pozemkových knihách stěžovských až do vzniku toho kterého objektu.
Dominikální chalupy:
Č. 1 – Jan a Kateřina Synkovi 15. února 1811
Č. 2 –Václ. a Rozálie Jarolímkovi 10. března 1825
Č. 3 – Josef a Anna Soukupovi 14. července 1839
Č. 4 – Josef a Anna Šmejkalovi 11. října 1822
Č. 5 – František a Josefa Horkých 3. května 1838
Č. 6 – Jan a Marie Sirotkovi 30. listopadu 1838
Č. 7 – Václav Buchal 5. prosince 1791
Č. 8 – Josef Sirotek 7. února 1812
Č. 9 – Jan Černý 13. srpna 1827
Č. 10 – Martin Buriánek 1. října 1760
Č. 11 – Jan a Anna Zajíčkovi 21. prosince 1830
Č. 12 – Václav Horký 11. června 1931
Č. 13 - obecní domek
Č. 14 – Jan a Marie Zajíčkovi 16. března 1837
Č. 15 – Václav Sobotka 29. prosince 1835
Č. 16 – Jan a Josefa Vrátných 31. října 1838
Č. 17 – zápis chybí
Č. 18 – František Sirotek 10. listopadu 1836
Č. 19 – Josef Zajíček 28. října 1826
Č. 20 - Václav Černý 1. dubna 1828
Č. 21 – Tomáš Horký 16. prosince 1877
Č. 22 – Jan Kadlec 6. září 1823
Č. 23 – Matěj Šmejkal 14. ledna 1837
Č. 24 – Jakub Burian 11. prosince 1826
Č. 25 – Josef Sobotka 29. března 1856
Č. 26 – Václav Sirotek 14. ledna 1837
Č. 27 – Jan Vršecký 23. března 1840
Č. 28 – Antonín Jech 30. září 1864
Č. 29 – Tomáš Vršecký 25.července 1846
Č. 30 – Jan Pokorný 25. července 1846
Č. 31 – Václav Zajíček 26. července 1846
Č. 32 – ještě neexistovalo
Č. 33 – Václav Buchal 30. ledna 1840
Č. 34 – Martin Sirotek 31. července 1846
Č. 35 – Václav Švec 25. července 1846
Č. 36 – Jan Vácha 26. července 1846
Č. 37 – Karel Hájek 31. července 1846
Popisná čísla vyšší než 38 dostávaly chalupy postavené až po roce 1850.
Kronika Dolnohbitska
(volné pokračování kroniky našich obcí, které pro vás připrail Vlastimil Velas)
K zajímavostem káciňského okolí patří mimo jiné i severozápadní svahy Dubenecké hory (kóta 526) s lesní partií zvanou Hříbčí nebo Hřívčí. Zde totiž v lučním úvalu pod Hříbčím spočívá dávno zaniklý rybník, existující kdysi přibližně na polovině cesty mezi bývalým Havránkovým mlýnem u Stěžova a smolotelskou částí obce zvanou „Draha“ nebo „Na Drahách“, současně pak asi půl kilometru východně od Dalskabátů. Luční úval lidově zvaný Na Planinách, je tu přehrazen mohutnou starou hrází, jejíž západní polovina je však už dávno odkopána a rozvezena, východní pak značně porušena. Zbytek hráze se opírá po východní straně o mohutná skaliska, v jehož těsném sousedství roste vydoutnalý klen a vedle něj buk, oba přes 100 let staré. Pod zbytkem hráze směrem k Smolotelům táhne se les asi třicetiletý, louka lesem oním zarostlá zvala se „Chaloupčice“.
První zpráva o rybníku pochází ze 17. května 1585, kdy česká dvorská komora jménem císaře Rudolfa II. napomínala držitele rytířského manství karlštejnského ve Smolotelích Šebastiána Šanovce ze Šanova, aby upustil od nedovoleného vodního pytláctví „ v potocích našich líšnických“ , tj. v potocích,, ve kterých rybolov byl vyhrazen panovníkovi. Šenovcovi kladeno za vinu i to, „že by rybník v nově slove V posedlinách pod Hřívčí, kdež rozpor a grunty jest dělati a tím rybníkem nemálo o gruntův našich obkročenosti měl, i pokudž by tak bylo nemohli bychom nad tím řádného zalíbení míti“. Šanovec se měl za oba počiny náležitě ospravedlniti.
Rybník však zřízen byl, v úředním seznamu rybníků smolotelského statku z 15. dubna 1786 uvádí se mezi šesti rybníky, které následkem dešťových záplav roku 1785 byly zničeny. V poznámce k soupisu se totiž píše, že ty rybníky byly „vesměs strhány a vypuštěny, bez velkého nákladu opravy neschopné“. V seznamu, který bohužel neuvádí názvy jednotlivých rybničných objektů, je to s ohledem na velikost nejspíše onen strhaný rybník pod Hřívčím s obvodem 1035 nenucených mužských kroků (775,25 m) v hloubu 9 vídeňských stop (284cm) napájející se z pramene, šířka hráze v koruně činila 36 vídeňských stop (1137 cm) a výška 12 stop (379 cm), což vše odpovídá přibližně i dnešnímu stavu někdejšího rybníka.
V josefském katastru stěžovském z roku 1785, který v poloze „proti Smolotelům“ popisuje i severozápadní část obvodu smolotelského statku kolem Dalskabátů, uvádí se pod č.top.366 jako „rybník panský, k statku smolotelskému patřící, Planý nazvaný, pod lesem ležící“ o výměře 6 měřic (11 ha 508 a 278 m2).
Kronika Dolnohbitska
(volné pokračování kroniky našich obcí, které pro vás připravil Vlastimil Velas)
Pomístní název Hřivčí nese část západního úbočí Dubenecké hory mezi Káciní a Smolotely, vyznačené na mapě stabilního katastru káciňského z roku 1839 jako lesní parcela č. 246 s traťovým pojmenováním Ribcžy – obecně se však ona část nazývá Hřibčí, kteréhožto názvu se dnes ještě všeobecně užívá. Ve zmíněném josefském katastru stěžovském píše se o tom lese doslovně takto: „Položení sedmé, nazvané „Proti Líšnici“, začínající od Kácině nahoru jdouc až k cestě od Líšnice k Spálený pile pod les Hříbeč dobříšský“ . Spálenou pilou jsou míněny pozemky kolem bývalého Havránkova mlýna u Stěžova, kde kdysi stávala panská pila, roku 1670 připomínaná však již jako ohněm zničená (DD 113 fol. 12).
Výkladem pojmu Hřibčí, Hřivčí zabývá se Cuřín František ve „Studii z historické dialektologie a toponomastiky Čech“. Praha 1967 str. 146 – 148, který mimo Hřibčí u Kácině uvádí tento místní název ještě u Pečiček, u Drsníku u Jablonné a u Nepřejova i jinde na Sedlčansku a odvozuje název jako jméno pro nevysoké kopce, svahy apod., ležících vesměs v oblasti mírných, okolní rovině však nápadných kopců podobných hřibu obecnému.
K místní historii káciňské náležejí i zprávy o náboženských poměrech předminulého století. Tak podle úmrtní matriky Dolnohbitské, - litera A, je na str. 99 zapsán údaj o úmrtí Matěje Vondrušky z Kácině z domu č. 15, skonavšího na hlavničku, čili na horkou nemoc, vlastně tedy na tyfus. Matěj byl podle matričního údaje pacholkem u luhovského rychtáře Martina Jechorta a skonal 16. prosince 1788 ve stáří 21 let. Farář Östereicher zapsal do matriky, že Matěj Vondruška „…se spíše při zdravém rozumu z bludu kacířského obrátil na víru křesťanskou a nechal se příkladně k smrti připraviti“. Hned na následující straně téže matriky (str. 100) pořizuje farář další zápis, tentokráte dramatičtější a výraznější. „Dne 15. ledna 1790 zemřela v Kácini, v domě č. 13, Rozálie, vdova po Josefu Vondráškovi, vyznání protestantského, stará 59 let, rovněž na hlavničku. Byla to matka před tím skonavšího Matěje Vondrušky“. Farář v zápisu poznamenal, že „…ta jeho matka nejprv chtěla a žádala též do lůna církve křesťanské katolické přijata býti, potom ale z marného ohledu lidského opět nechtěla a nechala k sobě povolati pražského predikanta pana Markovice, který právě toho času na rybníkách byl“.
Naznačené zápisy jsou dokladem rozšíření protestantského vyznání na vesnicích východního Příbramska, které tam v jiné formě vyznání bylo již v dobách předbělohorských. Krejsa Ferdinand: Dějiny české evangelické církve v Praze a ve středních Čechách v posledních 250 letech. Praha 1927. Uvádí k tomu řadu dokladů. Tak na str. 35 – 36 popisuje cestu misionáře Vojtěcha Slunéčka roku 1771 po Příbramsku doslovně takto: „Ve vzdálenějším okolí kol Prahy vyskytovaly se stále kacířské knihy a tajní kacíři. Tak i v několika obcích na jih od Příbramě v kraji, kde dřívější misionáři, jako Krausenek, neviděli téměř již žádných stop kacířství.
V té době působil tam misionář Vojtěch Slunéčko (zpráva o tom z 3. srpna 1771 v arcibiskup. Archivu pražském). V červnu roku 1771 nalezl na Slivici u Milína Malý katechizmus dr. M. Luteza a Kancionál aneb písně výroční chval božských, tištěné v Praze roku 1609, dále pak knížku Havla Žalanského O nemocech duše i těla a německý zpěvník o 1040 písních.
Mlynář Matěj Vopička z Dolních Hbit měl pravé knížky s kacířskými písněmi. Václav Klana přivezl mu v Hbitech také Žalmy Jiřího Strejce. V Kácini pak vydal mu rychtář Václav Horký psané motlitby, vypsané z ruční knížky Kleycha. V Lazsku navštívil hostinského a prohlídl mu knihy. Matěj Koranda mu přinesl Dvanáctero přemyšlování Filipa Kegelia s připojenými Písněmi aneb zpěvy duchovními z roku 1715.
V Dlouhé Lhotě navštívil misionář Červený mlýn. Když tam vcházel, snažil se stárek Karel Zajíček ukrýti před ním knihu. Misionář mu ji zabavil. Byly to motlitby k časum těmto posledním zarmouceným, od Samuela Martinici. Misionář pak vzal Zajíčka s sebou do kanceláře ve Dlouhé Lhotě a vyšetřoval jej, vyptávaje se na jeho příbuzné v blízké Voznici. Zajíček, ze strachu před vězením, odhalil mu vše, co věděl. Misionář šel pak do vsi Háje a tu přiměl Jiřího Bartoše, že mu vydal dvě knihy kacířské, z nichž druhá byla Písně duchovní Jiřího Tranovského z roku 1674 na Jakuba, pak na Bartoše a jeho ženu, když zapírali, napsal žalobu do Dobříše, tamní kanceláři. Šel pak do Voznice a navštívil svobodníka Vojtěcha Nosákovce. Našel u něho knihy ukryté v slámě či doškách (in stramine) a zabavil je, totiž Summarii Jana Stráněnského, Postilu neznámého autora, vydanou v Praze u Pavla Severina (majitel ji měl za postilu Luterovu), Žalmy Jiřího Stejce, Kancionál husitský, vydaný v Praze u Jiřího Dačického a psanou knížku s husitskými motlitbami.
Kronika Dolnohbitska
(volné pokračování kroniky našich obcí, které pro vás připravil Vlastimil Velas)
KÁCIŇ
Mimo to mu misionář vytrhl z katolických evangelií, nevázané na začátku dvoje kacířské litanie a na konci vepsané kacířské motlitby. Navštívil též Vojtěchova bratra, mlynáře ve Voznici. Pak šel do Zduchovic, aby tu vyhledal varhaníka, který prý si vypůjčil od voznických knihu. Cestou do Luhu zastihl v den Jana Křtitele rychtáře při hrubé práci. Proto, prohledav jeho knihy, vedl jej do Hbit. Cestou jej katechizoval a poučoval o přikáráních církevních s pohrůžkou mu přikazuje, aby navštěvoval služby boží, jež posud velmi zanedbával. Přišed do Smolotel, nalezl a zabavil v domě vznešenějšího člověka Dvanáctero přemyšlování s Písněmi aneb zpěvy duchovními z roku 1715. Vyslýchal pak vdovu po zemřelém Janu Švancarovi, který býval kdysi písařem a v stáří opisoval i kacířské knihy. Dotazoval se jí, zda má nějaké knihy po svém muži, aneb ví-li, odkud si je její muž vypůjčoval.
Koncem měsíce šel do Bohostic, napomenul tam Josefa Nerada, aby mu vydal Špalíček, zabavil Janu Kostkovi, tkalci plátna, Summarrii Jana Stráňanského a chalupníku Podhrdskému Desatero boží neznámého spisovatele, jakož i Utrpení Páně.
Vcelku za měsíc červen vykonal tu misionář v tomto odlehlém a misiemi důkladně zpracovaném a obráceném kraji 6 výslechů podezřelých osob, opravil tři nakažené knihy a zabavil 23 knih kacířských.
Na straně 140 téže publikace ve statistickém přehledu evangelického sboru dobříšské filiálky roku 1791 uvádí autor v Kácini 4 domy s 10 osobami, v Jablonné 2 domy se 6 osobami, na Luhu 1 osobu, kterým příslušný predikant přisluhoval 4x do roka .
Pro srovnání s dneškem - podle údajů, jak je k roku 1828 uvádí Streintr: Topografie des Berauner Kreigses na str. 324 - měla Káciň (psáno Kacýn, Kaczin, Katzin) toho roku 26 popisných čísel, ve kterých bydlelo 37 rodin se 152 rodinnými příslušníky. (konec kapitoly věnované Kácini)