Dolní Hbity
Kronika Dolnohbitska
(volné pokračování kroniky našich obcí, které pro vás připravil Vlastimil Velas)
Výpisy z pamětní knihy farní, která byla založena v roce 1788, skládá se ze dvou dílů a je psána latinsky, německy a česky (pokračování).
Pustina Hbity a založení kostela zde:
- V lesích mezi Příbramí a řekou Vltavou u Kamýku, v tomto lesním dílu rozprostírajícím se asi čtyři hodiny cesty od západu k východu, se nacházelo místo, kde dva potoky, vyvěrající ze zmíněných lesů od Příbramě, se zde stékaly a zde spojeny spěchaly (totiž nyní Luhem, Vápenicí a Velkou) k řece Vltavě. Toto rozsáhlé místo, ležící mezi dvěma vodstvy, téměř tvořící úrodný poloostrov, mělo jméno pustina Hbity, jež má být položena v hustých lesích.
- Nedaleko od soutoku těchto dvou potoků, tedy v pustině Hbity, byl před rokem 1368 postaven kostel. Jest jedním z oněch dvaceti kostelů v Čechách, jejichž založení bylo zvlášť uloženo z Karlštejna a které proto patřily ke královskému hradu Karlštejnu. Vděčí za svůj vznik zbožnému záměru císaře Karla IV., případně krále českého, protože tato celá krajina patřila v onom čase královskému panství Karlštejn. (Poznámka česky: R. 1362 se připomíná už plebanie ve Hbitech.)
- Byl vysvěcen pod patronací svatého křtitele v pustině sv. Jana Křtitele na poušti, a tak doporučen do ochrany tohoto velikého svatého. Nebylo také nic vhodnějšího, než kostel vystavěný ve velké pustině doporučiti svatému poustevníku a Ježíšovu nositeli, zejména také proto, že zde potoků a vod bylo spolu ve velkém množství, aby tím bylo možno si pokání a očištění od hříchů svatého patrona kostela uvědomiti a obrazně představiti: Čiňte pokání.
- Každý kostel stojící sám o sobě odloučený od lidských obydlí, má v sobě něco posvátného a děsivého, zvlášť uprostřed lesů a není pro svou osamělost pro lidi všedním.
- Jméno Hbity je vyvozováno z výrazu chybit cesty, protože zde cestující nebo zvěř lovící pán zabloudil nebo jak chtějí jiní, má jméno vzniknouti ze slova byt, protože zde bloudící pán přece konečně uprostřed hustých lesů své přístřeší nebo byt nalezl v nějaké chalupě.
- Ukazuje se zde v Dolních Hbitech chalupa č. 10 poddaná k Milínu, totiž „Váňova“, která měla být ve Hbitech prvním obydlím. Někteří kladou její existenci před stavbou kostela, říkajíce: v této chalupě měl nalézti svou záchranu nebo byt bloudící pán. Jiní naproti tomu tvrdí, že byla postavena teprve s kostelem a nechávají bloudícího pocestného nalézti jeho byt někde jinde v rozsáhlé pustině Hbity, např. v Horních Hbitech, kde již tehdy mohly existovat chalupy. Jestliže Váňova chalupa byla postavena teprve současně s kostelem, což se mi také jeví přijatelnější, byl její obyvatel zajisté určen k tomu, aby měl nově postavený kostel pod svým dohledem a snad aby přicházejícím kněžím poskytoval u sebe přístřeší. Stojí nedaleko kostela, hned za presbytářem a nazývala se ještě před třiceti lety „Chaloupka na poušti“.
Poznámka.
Také se vypravuje, že napřed byl učiněn pokus stavět kostel na nedaleko odtud vzdálené planině, zvané Narošovy. Zde se přiházela podivuhodná věc, že totiž to, co se ve dne postavilo, mělo v noci spadnout. Jevilo se tedy nutným zvoliti ono předtím zmíněné místo ve Hbitech nedaleko soutoku oněch lesních vod a při tom zůstati, kde se stavbě nekladly překážky. Skutečně se ukazuje, ještě dnes místo mezi Narošovy a Koukolkami, jmenovitě na poli kališťského chalupníka Řehůřka Martina Šplíchala, chalupa čp. 3, kde byl činěn pokus o stavbu kostela. Toto místo je situováno nad zádušním lesem Smrčím vpravo při vozové cestě odtud do Zduchovic. Lze zde ještě vidět znatelnou prohlubeň v poli ve tvaru kostela. Zde snad položené kameny byly použity pro stavbu a položeny kolem pole. Zde by byl kostel, nyní rozbořeného hradu Aunec, Hunec nad Kamýkem, který je navždy stavěn se zdejším kostelem, blíže položen a postaven na místě, kde se četné cesty setkávají.
Přece by však měl ve svém okolí mnohem méně úrodného místa, než jaké získal ve Hbitech.
Jiné historické správy o tom, v podstatě však totožné.
- Před rokem 1300 byly Hbity a jejich kolem ležící krajina velkou divočinou, jež patřila království Českému. Celé území od Berouna přes sv. Ivana a Karlštejn, jihovýchodně až přes Vltavu u Kamýka, bylo vlastnictví české koruny. Kolem Hbit měly státi pouze samoty a nejvýše malé vesnice.
- Vypravuje se, že v této divočině kdosi zabloudil. Jedni tvrdí, že to byl jeden z českých králů, který tu na lovu své průvodce a cestu ztratil, přece však nakonec nalezl samotu, kde stojí nyní Hbity, z čehož se vyvozovalo jméno chybit cesty; tento pán měl složit slib, že na poděkování Bohu za svou záchranu zde postaví kapli a místo nazve Hbity. Ukazuje se v Dolních Hbitech chalupa u Váni, domovní číslo 10, která má být onou samotou, kterou bloudící nalezl.
- Všeobecně se věří, že zde počátkem středověku stála v hustých lesích kaple nebo sloup na Boží počest (o čemž však já, níže podepsaný pisatel pochybuji), a že teprve později, před rokem 1368 český král kromě jiných kostelů v zemi zde jeden ve nebo u Hbit nařídil vystavět.
- Z Karlštejna, kde mělo své sídlo ředitelství pro tuto krajinu, bylo pro postavení kostela vykázáno místo mezi obcemi Luh a Nepřejov. Místo a zde rozsáhle ležící pole se nazývají v Narošovech a Na Koukolkách. Ukazuje se toto místo ještě dnes a kostel měl být položen, kde se setkávají četné cesty. Podle pověsti se však ve stavbě nemohlo pokračovati, protože v noční době se rozpadlo všechno, co se den předtím postavilo. Muselo se proto pro stavení kostela zvoliti místo, na němž stála kaple, nedaleko samoty na poušti, kde se také nevyskytly žádné překážky.
- Založení zdejšího kostela spadá tedy do doby před rokem 1368.
- Také následující poznámka nás musí potěšit, že totiž jeho vybudování spadá do období, ve kterém žil náš velký svatý z Nepomuku. V průběhu jeho působení na zemi byl tehdy založen v naší vlasti zdejší kromě jiných kostelů. Podle známých pramenů předpokládá se rok jeho narození v letech 1340/46 a jeho smrt v roce 1383. Smrt Karla IV spadá do roku 1378.
- Jak vyhlížela kostelní budova ve Hbitech, nelze určit, přece se však věří podle veškeré pravděpodobnosti, že byla malá nevzhledná a že v podstatě vyhlížela asi tak, jak vyhlíží nynější.
*******
Pokud se týká válek husitských, mají rovněž Dolní Hbity historii týkající se této doby. V době před bitvou na Vítkově hoře stál Jan Žižka se svým vojskem u Plzně*.
* Podrobněji je vše napsáno v knize „Husitské vojny“
Poslal posly do Tábora, aby mu přišla pomoc směrem ku Praze. Toto vojsko, které táhlo z Tábora na Prahu, vedl husitský kněz Jan Rokycanský (Rokycana). Přebrodil se u Kamýka, dobyl a rozbořil hrad Hunec, táhl mimo Zduchovice a dostal se až na Křasovku. Odtud rozbořil svými „děly“ hbitský kostel, který stál v místech, kde se nalézá „Falcovic zahrada“. Vzdálenost tohoto místa od Křasovky je zhruba 250 – 350 m.
Zdálo se mi velice nepravděpodobné, že tyto husitské praky dostřelily na takovou vzdálenost. Po dotázání ve vojenském muzeu v Praze jsem byl velice překvapen, když jsem se dozvěděl, že tato husitská děla střední ráže měla dostřel 500 – 800 m a větší, dokonce až 1200 m. Na památku na tuto událost zůstal na Křasovce kámen, který leží přesně v místě, kde měli husité děla postavena. Křížek, který je na tomto kameni, nechal postavit v 17. století člověk z „Kunclíkovic“ statku (Burian) jako památku na tuto událost.
Ovšem nepředstavujme si, že snad dolnohbitští občané té doby kladli husitům nějaký odpor. Pokud se nepřidali k husitům, pravděpodobně se schovali v okolních lesích a čekali, až se vojsko přežene. Jan Rokycanský potom postupoval dále směrem na Dobříš, kterou ovšem vyplenil a rovněž tak Nový Knín, protože obě tato města byla protihusitsky zaměřená.
Potom se spojil s vojskem Jana Žižky u Zbraslavi. Je zajímavé, že náš kostel byl znovu postaven až roku 1620, tedy zhruba 200 let po husitských válkách. Ovšem úplně nový, původní byl pouze opraven provizorně. Na památku byl do jednoho trámu vytesán nápis, který jsem citoval už ve stati o kostele. Při stavbě tohoto nového dřevěného kostela (1620) byl také postaven křížek na Křasovce, který se zachoval až do dnešních časů
*******
Kronika Dolnohbitska
(volné pokračování kroniky našich obcí, které pro vás připravil Vlastimil Velas)
V 1. polovině 19. stol. tu tehdy žilo, jak uvádí smolotelský kněz František Xaver Frank, 56 mužů a 66 žen, 11 židů se 14 ženami jako poddaní příslušející ke Smolotelům. Ostatní poddaní spadali pod Milín (karlštejnské panství), a sice:
Čp. 1 „u Vondrušků“ – velká selská živnost, majitel Martin Kubát,
Čp. 4 „u Velasů“ (dnešní hostinec u Supů) – majitel Jan Velas – chalupník a kostelník, zádušník,
čp. 6 „u Dědinů“ – chalupník a zádušník neuvedeného jména,
čp. 9 „u Hrbečků“ také „Vopičík“ – krejčí a chalupník,
čp. 10 „u Vánů“,
čp. 11 „u Hrbků“ – majitel Jakub Muzikář – pololáník,
čp. 18 „u Kalinů“,
čp. 19 „u Vavřínů“,
čp. 20 „u Cypriánů“,
čp. 23 „u smrčí“ – samota, na ní Josef Kubát chalupník,
čp. 26 fara,
čp. 27 škola,
čp. 29 „u Dubových“ – majitel N. Duba – chalupník a zedník.
Tato čísla nejsou bohužel uváděna tak podrobně, jsou pouze vyjmenovaná. Většina těchto chalup v té době byla dřevěná s doškovou střechou. Teprve v 80 létech 19. stol. začala postupně jejich přestavba a budování nových zděných chalup. Bylo by ale stejně zajímavé vidět tuhle vesnici roku 1839.
.
*******
Kronika Dolnohbitska
(volné pokračování kroniky našich obcí, které pro vás připravil Vlastimil Velas)
Když byl dostavěn nový kostel, byly Hbity rozděleny protékajícím potokem. Na straně, kde je kostel, se říkalo Velká strana a směrem na „Hořejšek“ Malá strana.
Při svěcení základního kamene ke zdejšímu kostelu byl v Církevní Blahověsti otištěn 14. července 1868 článek, ve kterém se psalo:
„Svěcení základního kamene k chrámu Páně Hbitském dne 10. června, den to před Božím Tělem, se odbývalo způsobem slavným. Již dva dny před tím pracováno na slavnostních chvojích, kvítím a prapory ozdobených branách; u vchodu do vesnice dva vysoké jehlance korouhlemi okrášlené postaveny. Večer před tím dnem střelbou z hmoždýřů v hořejších i dolejších Hbitech, slavným všemi zvony vyzváněním, jakož i krásným navrchu nad obcí ohněm a osvětlením ohlašována přicházející zítřejší slavnost. Na den slavnosti samé hned z rána lidé se scházeli ze všech stran, o půl sedmé hodině byla tichá mše svatá, po té se hnul průvod do hořejších Hbit, před ním v čele značná část osadníků se svými obecními starostami jela koňmo; za hřmění střelby druhá část osadníků, kteří se v hořejších Hbitech shromáždili, jeli koňmo naproti. V hořejších Hbitech zástupy lidu shromážděného stály okolo kamene základního, jenž byl na dvou čtyřspřežných krásně kvítím a věnci ozdobených vozích již připraven. Odtud se bral průvod následovně: Napřed jela část jezdců, za nimi s korouhvemi školní a odrostlejší obojího pohlaví mládež, kapella, muži, druhá kapella (kteréž obě střídající se nábožné písně přednášely), druhá část jezdců, pak konečně ženy. Byl to pohled věru dojemný, na všech tvářích patřiti bylo nábožnou radost a nadšenost! K desáté hodině přibyl průvod na určité místo, touž dobou z farního domu vyšlo v průvodu velebné duchovenstvo s. v. d. p. vikářem, zároveň farářem zdejším v čele, doprovázeno patronátním komisařem a jinými vzácnými hosty. Na staveništi měl d.p. vikář jadrnou řeč uchvacující, v nížto dokazoval, že krásný a ozdobný chrám vyžaduje 1. čest osadníků, 2. jejich duchovní a tělesný prospěch, 3. že toho vyžaduje sama velebnost Božská. Spolu pochválil nábožnou obětavost osadníků a neopominul k setrvanlivosti povzbuditi, načež započaly obřady a slavnost ta se končila mší svatou s četnou asistencí.
Že nábožná krev v žilách rodných občanů zdejších ještě probíhá, lze souditi ze všeho toho, co osadníci zvláště sousedních Hořejších Hbit pro zvýšení slavnosti té (ač jsou krupobitím postiženi) byli podnikli. Bůh jim žehnej, zachovej a utvrdivš v započaté horlivosti a popřej jim, aby dočkavše se dostavení nového chrámu, v něm ještě dlouhá léta duchovní pomoci a útěchy nacházeli.“
Velmi zajímavou statí v dějinách je sledování křestních jmen, příjmení, přezdívek a rodů. Dolní Hbity byly až do roku 1783 podřízeny farnosti slivické jako filiálka. Uvážíme-li, jak rozsáhlá byla farnost slivická, nebude nám divné, že nevěsta mohla pocházet třeba z Pečic, zatímco jiné vesnice jiné farnosti byly skoro ignorovány (například Višňová). Námitka, že je Višňová za lesem, je lichá, protože lidé si chodili vyhledávat ženy a také kmotry pro své děti na místa mnohem vzdálenější a také lesem, kde jistě nebyla lepší cesta než z Višňové do Jelenců nebo Jablonné.
Také svateb s višňovskými děvčaty a hochy bylo v minulosti velmi málo. Totéž lze říci i o jiných vesnicích směrem k Dobříši. Jistě to nebylo způsobeno nějakou krajovou záští, nikde jsem o ní nečetl, ale církevní organizací. Vztahy tohoto druhu, které se utvořily v době, kdy ještě Dolní Hbity patřily ke Slivici, nemohly rázem končit, jakmile se Hbity staly samostatnou farností (1783), ale pokračovaly ještě dále.
Matriky se začaly psát již od roku 1636. Ovšem tehdy ještě byl ve Hbitech kostel pouze filiální a pro tyto filiálky (Dolní Hbity a Pečice) se začaly psát matriky až v roce 1673.
Lidé, kteří se narodili v Dolních Hbitech, byli zapisováni do prvních matrik slivických jako přespolní. Zápisů je však málo, a proto nemáme od roku 1673 úplných zpráv. Nemůžeme je doplnit ani zápisy z matrik zemřelých, protože do roku 1673 zde není ani jeden zápis *. Teprve od roku 1724 jsou zápisy v matrikách zemřelých jakž takž úplné.
* S tím souvisí pohřbívání lidí mimo dolnohbitský hřbitov okolo školy a fary, jak jsem uváděl dříve.
*******
Kronika Dolnohbitska
(volné pokračování kroniky našich obcí, které pro vás připravil Vlastimil Velas)
Výpisy z pamětní knihy farní, která byla založena v roce 1788, skládá se ze dvou dílů a je psána latinsky, německy a česky.
II. díl
Str. 546
Koncem června roku 1866 počala válka Rakouska s Pruskem, kteráž za 8 dní se skončila porážkou rakouského vojska u Králové Hradce, následkem čehož dne 8. července, v slavnost navštívení p. Marie Prušáci do Prahy vtrhli a ačkoliv nedrancovali, byly rekvisice jejich ohromné, o čemž by pisatel těchto řádků, jenž tehdáž právě v Praze žil, mnoho vypravovati mohl. I rozšířili se Prušáci po Čechách a přišli také do Hbit. Už památka po té válce pozůstavší byla hrozná, zuřila totiž cholera a zchvátila také mnoho obětí v Luhu a Hornohbitech, jak matriky zemřelých dokazují.
Dne 24. února 1868 počal se bourati starý chrám ve Hbitech, jenž roku 1368 byl vystaven a 1597 obnoven, poněvadž potřebám zdejší osady pro svou maličkost a vetchost nedostačoval. Od té doby až do 8. prosince 1871 se konaly služby boží ve faře ve velkém pokoji, z kterého se zřídila kaple anebo před farou, kde byl postaven oltář, zvony a kazatelna. Zkusili ovšem tehdáž jak duchovní, tak osadníci mnoho svízelů, které buďtež pánu Bohu odporučeny.
Dne 10. června 1868 byl v slavném průvodu základní kámen k novému chrámu z Hornohbit přivezen a zde od zesnulého p. vikáře Josefa Votýpky posvěcen. Chrám pak nový úplně dostaven roku 1872.
Str. 547
Dne 2. května 1872 se připevnila báň uzavírající důležité listiny na chrámu a na ni vytýčen posv. Kříž u přítomnosti mnohých osadníků, dříve farářem posvěcený, od p. Škvána, dělníka na Sv. Hoře, odtamtud doporučeného.
V témž roku 1872 se zase zvony na věž dodaly a taktéž postavil a zřídil zde hodiny p. Prokeš, hodinář ze Sobotky.
Dne 9. prosince 1872 nalezen na cestě od Nepřejova do Hbit vedoucí od školních dítek zabitý četník Čeněk Růžek, jenž 12. prosince na zdejším hřbitově v přítomnosti p. okr. Hejtmana Jana Rappa, p. okr. adjunkta Greinera a mnoha četníků slavně pochován byl. Jakýsi Šlapák , pro podezření, že ho zabil, v žaláři jsa ve vyšetřovací vazbě v Praze se oběsil.
Str. 548
Roku 1873 stavěl v chrámu nové varhany p. Vocelka, varhanář z Prahy.
Dne 26. Února 1874 v přítomnosti p. vogteilního komisaře Prokopa Haasena, býv. c.k. berního v Příbrami, prodáno ve veřejné dražbě Smrčí (lesík) na stojatě a za výtěžek koupena státní obligace datovaná od 1. února 1874 č. 88590 znějící na 750 zl.
Po celý advent až do vánoc roku 1874 stavěl zde oltáře, kazatelnu, zpovědnice a lavice p. Keller, umělecký truhlář z Prahy; zlatil a lakoval ji p. Vaněk pozlacovač z Prahy; zpovědnice a lavice natíral p. Outrata, lakýrník z Prahy; obrazy na oltáře a kazatelnu maloval p. Bernard, akademický malíř z Prahy; celá pak práce byla 29. ledna 1875 od c.k. držitelského vrchního ingenieura Scheinera přijatá.
Dne 2. března 1875 obdržel farář veledůstojným p. Karlachem (předsedou výstavní komise) zakoupenu věčnou lampu, kteráž se 3. března 1875 zavěsila. Jest pozlacena sbírkami mládenců a panen z celé osady.
Taktéž v postě 1875 se zasvětila Křížová cesta, na kteroužto k důtklivé prosbě farářově přispěti ráčil Jeho c. k. apoš. Veličenství císař Ferdinand Dobrotivý a jeho zbožná choť Marie Anna 200 zl., kteří též značným darem přispěli faráři ku konání sv. misie (která v osadě od 10. do 20. září 1873 od velebných otců Redemptoristů P. Rollera, Šťovíčka a Haška se konala – bylo přes 1600 komunikantů) a k slavné konsekraci chrámu; a dále na Křížovu cestu přispěl p. Matěj Jarolímek, zbožný občan z Jablané se svou manželkou 130 zl., kterýž i na břidlicovou střechu v chrámu přispěl 300 zl. Každý pátek se též Křížová cesta koná.