.

Údaje o Dolních Hbitech podle heraldické kanceláře „Dauphin“ Roudnice nad Labem.

První zmínka o Hbitech (bez rozlišení zda Horních, či Dolních) v historických písemných pramenech je činěna v listině českého krále Jana Lucemburského, vydané19. května 1325 v Innsbrucku ve prospěch nejvyššího stolníka Království českého a králova průvodce a rádce Heřmana z Miličína. Listina potvrzuje Heřmanovi držení správy lesů v okolí Kamýka nad Vltavou (forestariam Kamycensem) a k tomu příslušná práva za zástavu pěti set kop pražských grošů a také jako náhradu za škody, které Heřman utrpěl ve službě králi v Porýní. Nedlouho po té Heřman zemřel.

Jeho dědice vyplatil Petr z Rožmberka onou částkou pěti set kop grošů a v roce 1326 obdržel od krále Jana potvrzení zástavy na „foršterství kamejské“. Totéž král znovu potvrdil v roce 1338 a pak ještě v roce 1341 společně se zástavou panství Kamýk s „lovčovstvím“. Nový král Karel IV. vše vyplatil a připojil k panství jím vybudovaného hradu Karlštejna. Od opuštěného královského hradu Kamýk (Vrškamýk, Hunec – tedy nikoliv Vrš, „vrš“ zde znamená totéž co vrchní, nahoře, horní, tedy Vrškamýk - horní Kamýk, hrad nahoře na vrchu) přešla ke Karlštejnu i celá manská soustava. „Lovčovství“ bylo přeneseno na královský hrad v Dobříši, kde „lovčovský“ úřad sám zanikl okolo roku 1350. Lesy se i nadále nazývaly „Kamýcké“. Karlštejnských manství bylo celkem patnáct. Jedno z nich bylo v Lazku s příslušenstvím ve vsích Lisovice, Tbity, Slavkovice a Nireč. Od krále Jana Lucemburského obdrželi kamýčtí manové privilegium, podle kterého byly povinni službou se samostřílem a nepodléhali nikomu jinému než králi a pokud svou službu vykonávali dobře, tak ani královským úředníkům nebyli v ničem odpovědni. Sledování historie Hbit v období po polovině 14. století není jednoduché (viz Jindřich V. Bezděka, Dolní Hbity - historie obce, in: Dolní Hbity 1325– 2005, 680 let obce, Dolní Hbity 2005, s.6 n.). Část Hbit, která byla manstvím, patřila v l5. století k Smolotelům. Součástí této držby bylo na počátku 16. století i právo podací k hbitskému kostelu sv. Jana Křtitele. Po bitvě na Bílé Hoře v roce 1620 se král Ferdinand II. rozhodl zrušit úřad purkrabích královského hradu Karlštejna a hrad sám s příslušnými statky darovat českým královnám. Tento akt byl nepochybně odvetou poraženým povstalým českým stavům, protože obsazení úřadu karlštejnského purkrabího byl výsadním právem české šlechty. Purkrabí byli dva či tři - jeden za stav panský a jeden nebo dva za stav rytířský. Důležitost tohoto úřadu spočívala v tom, že hrad Karlštejn byl místem, kde byly uloženy české královské korunovační klenoty a tzv. korunní archiv s důležitými listinami týkajících se české státnosti, zemských a stavovských práv. Hrad byl i místem, kam se před nebezpečím v době válečných konfliktů ukrývaly kvaterny Desk zemských, jako prvořadého zdroje zemského právního pořádku zejména ve věcech majetkových. V roce 1622 bylo karlštejnské panství odhádáno. Ze zápisu úředníků české královské komory vyplývá, že krom hradu Karlštejn patřily k panství vsi: Budňany, Třebaň, Mořinka, Mořina, Kozolupy, Trněný Újezdec, Kuchař, Loděnice, Vráž, Hýskov, Tetín, Srbsko, Běleč, Zadní Třebáň, Velké Ledčice, Čím, Čelina, Milín, Palivo, Lešetice, Tbity, Úběnice, Drahlice, Dubenec, Čelina, Velké Pečice, Pečičky, Bohostice a Smololety. V roce 1625 bylo uvedené panství předáno úředníkům komory české královny. Panství samotné bylo královnami mnohokrát zastaveno a ze strany nájemců byly činěny pokusy ho zcela vyplatit a získat ho do trvalého vlastnictví. V roce 1705 císařovna Eleonora zcela očistila panství od všech závazků a po její smrti v roce 1720 se opět stalo součástí věna královen. V roce 1755 Marie Terezie darovala panství jí založené instituci Ústavu šlechtičen na Pražském hradě. Rozlišování Dolních a Horních Hbit nebylo až do 15. století z písemných pramenů zřejmé. V roce 1470 se v deskách dvorských píše o poplužním dvoře v Dolních Hbitech. Podobně i v roce 1515. To vyvolává představu, že Dolní Hbity se jmenují Dolní, protože existovaly nějaké další a s jiným rozlišovacím přídavným jménem – nabízí se pendant k termínu „dolní“ – tedy „horní“. V roce 1524 se píše o „Dbitech malých“ a snad jde o dnešní Horní Hbity.

V soupisech plátců berně v tzv. Berní rule z roku 1653 jsou Horní a Dolní

Hbity jednoznačně rozlišeny. Část Hbit patřila jako manství ke Karlštejnu a část byla v roce 1625 připojena k císařskému a královskému komornímu panství s centrem v Milíně. V roce patřilo k Milínu z této vsi 37 poddaných. V roce 1849 žilo v Horních Hbitech 297 obyvatel ve 44 domech. V místě byly dva mlýny na Vápenickém potoce. dominantou je vrch Velká Skála (550,9 m. n. m.). Zalesněným úpatím tohoto vrchu Pohledovou vede silnice, která umožňuje přístup do obce od Příbrami.

V průběhu historie měl název obce následující podobu: villa Tybiti (1325), Tybyty (1326), in Thbith (1336), in Tbith (1356), Tbyt (1352 – 1399), ve Tbitech (1430), villa Dbity (1466), in dbitech doleyssich (1470), ze dbit (1490), ve vsi hlutech doleyssich…hluty (myšleno hbity)…we hbitech(1515), ze Dbit malých (1524), pod doleyssimj dbiti (1569), doleyssy hbity (1570), Hbity Doleyssi, Hbity Horžeyssi (1653), Unter Hbit, Ober Hbit Hbity Doleyssi, Hbity Horžeyssi (1653), Unter Hbit, Ober Hbit(1788), Unter Hbit, Dolegšj Hbyti, Ober Hbit, Hořegsj Hbyti (1849), Tbity dolní, Tbity horní (1854 úředně stanovený název), Hbity Dolní, Hbity Horní (1904). Výklad významu názvu obce je jazykovědci činěn následujícím způsobem: Ze slov jako je očitý (od duálu oči) je odvozena přípona – itý, která pak analogicky přecházela jinam, například k n-kmenům: znamenitý od znamę. Tak ze staročeského substantiva tba odvozeno adjektivum tbit (tbitý) – tedy ten „kdo dbá, dbalý, pečlivý“z něho vniklo místní jméno Tbity, jež znělo původně Tъbiti (tedy ti Tbiti) s významem „lidé dbalí, pečliví“. Obyvatelé té vsi byli tak nazýváni asi podle nějakého příběhu ve smyslu ironickém. V 15. století nastala asimilace: Tbiti > Dbiti, Dbity; av 16. století bylo jméno, které se jako apelativ v řeči nevyskytovalo, spleteno se slovem hbitý „obratný“, které se mu významem blížilo, třebaže bylo původu docela jiného (od gъb- „pohybovati“). Předchozí řádky uvádějí úplnou citaci textu s výkladem významu jména obce (Antonín Profous, Místní jména v Čechách, I, Praha 1954, s. 601). Z něho vyplývá jednoznačně, že původní jméno obce zní Tybiti, případně Tybyty a nikoliv „Tba“, jak je v Dolních Hbitech místním kronikářem mimořádně nepřesně vykládáno a následně publikováním předkládáno dolnohbitským k věření. Ono„Tba“ je staročeské podstatné jméno rodu ženského - „ta tba“ (dnes bychom moderní češtinou řekli „ta dbalost“) a od něj je příponou odvozeno přídavné jméno, které je teprve základem pro jméno obce (!). „Tba“ není původním jménem obce, protože se tak ves nikdy nejmenovala. Na základě etymologického výkladu je zřejmé, že nelze symbolizovat pojem „dbalý“.